FERO FENIČ - NA DVEŘÍCH BUDU MÍT CEDULKU: VIZIONÁŘ.
Fero Fenič má rád současné, silné a autentické filmové příběhy. Snad proto, že i jeho cesta z malé východoslovenské vsi k vlastní televizní stanici by vydala na scénář celovečerního filmu. S neohroženým hrdinou, kterému ledacos vychází. Máme před sebou rozhodující část příběhu. Za necelý rok, 21. března 2007, začíná vysílat jeho digitální FEBIO TV. Zápletka? Fero Fenič se poněkud liší od jiných televizních šéfů. Na rozdíl od nich teď vsadil všechno na jednu kartu.
Proč jste se rozhodl žádat o licenci na plnoformátovou televizi? Febio má většina lidí asi spojeno spíše s dokumenty, případně s filmy, které prezentujete na Febiofestu.
Protože pro dokumentární nebo artovou televizi tu není prostor. A navíc, chci komunikovat s většinovým divákem a to vám může umožnit jen plnoformátový kanál. I dokumentární filmy jsem se vždycky snažil dělat tak, aby byly zajímavé pro co nejširší veřejnost. Není totiž nic jednoduššího, než vytvářet alternativní dokumenty, kdy máte přesně vymezenou cílovou skupinu a jejíž sledovanost není pro tvůrce podstatná. Naše dokumenty vždy musely unést hlavní vysílací časy ať už ČT 1 nebo komerčních stanic. To byla pro mě ta nejlepší příprava na takový úkol, jakým je plnoformátová televize přinášející všechny žánry a oslovující všechny věkové i sociální skupiny diváků. Jiná by pro investora, kterého jsem musel najít, nebyla až tolik atraktivní. Hledal jsem tedy takový model, který má šanci se nejen uživit, ale i prosperovat. Televizní kanál, který si ve stávajícím rozvrstvení trhu může najít svého diváka. Podle našich analýz je prostor právě v oblasti plnoformátových kanálů, které jsou tu jen tři – pokud nepočítáme ČT 2 –, což je méně než v jiných srovnatelných evropských zemích. A v plnoformátové televizi se nepochybně dá najít prostor a čas i pro takové lahůdky, jakými jsou dokumenty nebo filmy z Febiofestu.
Bude to v podstatě standardní televize šířená jinými prostředky, nebo se chystáte využívat možností interakce, které digitalizace nabízí?
Bude to standardní televize šířená moderními prostředky. Vzhledem k české šetrnosti se však dá předpokládat, že lidé budou zpočátku kupovat především ty levnější set-top-boxy, které žádné velké možnosti interakce nabízet nebudou. Že by si divák mohl vybírat, kdy a na co se bude dívat, to je hudba budoucnosti. I dnes si můžete dělat svůj vlastní večerní program z videa nebo DVD a přece vyhrává klasický televizní program. Možná tím, že je spojen s důležitým psychologickým prvkem, kdy se můžete na určitý pořad v určitý den a hodinu těšit, sdílet ho s ostatními diváky, kteří se na něj dívají a povídat si pak o něm s nimi další den. Spíše se tady dřív rozjede televizní vysílání do mobilů.
Od vzniku Febia se stále vzdalujete vlastní tvůrčí činnosti. Od režie jste se přesunul do manažerských vod, není vám to trochu líto?
Jsou chvíle, kdy je mi to líto a pak přijdou zase momenty velkého zadostiučinění, kdy mám pocit, že je to tak správně. Febio původně vzniklo jako základna pro mou vlastní práci, abych si udržel nezávislost. Nakonec, jaksi mimovolně, jsem vybudoval svobodný prostor jiným a sám jsem se stal službou pro tento prostor. Vědomí, že mohu ovlivnit spoustu dobrého, mi kompenzuje to, o co přicházím jako filmař. Vše se stalo nějak náhodou, rozhodl za mně osud.
S televizí je to podobné. Já jsem nikdy žádnou televizi neplánoval a ještě před dvěma a půl lety by mě vůbec nenapadlo, že se někdy do takového dobrodružství pustím. Pak mě několik lidí z mého nejbližšího okolí naočkovalo myšlenkou, že nastal čas, abychom pro naši tvorbu vytvořili vlastní prostor. A ten nabízel právě rozjíždějící se proces digitalizace. Já jsem se zrovna nacházel ve stadiu, kdy jsem dopsal scénář celovečerního filmu a velmi uvažoval o utlumení svých manažérských aktivit a návratu k režii. Jenže zatímco film se odložit dá, licenční řízení bylo přesně stanoveno, navíc první po dvanácti letech. Nejvíce pak rozhodl argument, že pokud to neudělám já, nevznikne tady nikdy aspoň trochu jiná televize, protože o licence se budou ucházet jen obvyklé podnikatelské subjekty a tváře, které potkáte u nás skoro u všeho, kde se dají vydělat nějaké peníze. Nebude to tedy proto, že by měli nějakou zkušenost s tímto médiem a nějakou vizi. Konec konců získání licence mi nabízí happyend.O film, na kterém jsem se chystal začít pracovat, nemusím přijít, protože si ho jednou třeba budu moct natočit ve vlastní televizi…
To je docela dobrý plán, ne?
Pro mě to bylo velmi závažné rozhodnutí. Je to úplně jiná odpovědnost, než máte za jediný film, kterých vznikají desítky a kde se na případný neúspěch brzy zapomene. Také je to obrovská investice, kdy nesete velkou zodpovědnost vůči investorovi. Proto když už jsem se pro tuhle cestu rozhodl, nemám na výběr než uspět. I když chci samozřejmě mít z FEBIO TV navíc i radost, cítit nějaký smysl, nějaké naplnění. Nevnímám to jen jako obvyklý podnikatelský záměr. Dosáhnout úspěch je sice můj závazek vůči investorům, ale kdyby se ho podařilo naplnit, tak pro mě osobně to bude především završení mé profesionální dráhy. Manažerské i umělecké. Vždyť do toho projektu vkládám celý svůj život. Nejen své jméno, ale i svůj majetek, všechny společnosti, které vlastním. To je ten můj emocionální bonus navíc, který nevidím u žádné stávající televize, ani žádného dalšího držitele licence.Všichni můžou ztratit peníze, ale jedině já bych ztratil i svůj život.
Soudě podle úspěchu Febia či popularity Febiofestu se zdá, že se vám daří na co sáhnete.
Nikdy jsem nic nezískal zadarmo, všechno jsem si musel vybojovat. Větší část života do sametové revoluce jsem byl na tzv.volné noze a to mě naučilo starat se sám o sebe a být sám strůjcem svého osudu. Proto na začátku 90. let, když si většina kolegů neuměla poradit s rozpadem filmových struktur a ztráty zaměstnání, jsem si založil své vlastní studio, abych už nikdy nebyl na nikom závislý. Většinou studia zakládali produkční a tak jako režisér jsem vyvolal větší zájem kolegů, kteří mi začali nabízet svoji práci. Myslím, že mi také více důvěřovali, lépe jsem je znal, rozuměl jim a snažil se vytvořit pro ně nejlepší tvůrčí podmínky. Takové, jaké bych sám rád chtěl mít pro sebe. Možná i tím mnoho dokumentaristů své nejlepší pořady natočilo právě ve Febiu. Já jsem také do nich vkládal nejen všechnu svou energii, ale i svoje nápady. Většina věcí, která tu vznikla vycházela ode mě. Všechny cykly včetně znělek, jednotlivé náměty, často jsem vytvářel i první pilotní díl, který pak sloužil jako koncept pro ostatní. V několika případech však právě tento můj totální vstup do tvorby někteří kolegové neunesli a rozešli jsme se. Nepochopili, že často mi na tom, aby jejich dílo bylo úspěšné, záleželo daleko víc, než jim samotným. Pro ně to někdy byla jen jedna z mnoha věcí, které právě realizovali, ale mně šlo o prestiž značky, kterou jsem budoval. Samozřejmě, v tom velkém objemu se vždy najdou lepší a horší věci, ale jsem přesvědčen, že pod značkou Febio jste nikdy neviděli podprůměrné dílo nebo nějakou hloupost. To platí i o Febiofestu. Snad se to u diváků nějak zúročilo.
Věříte, že dokážete držet kvalitu i v rámci televize? Nezačnete za chvíli vysílat stejné hlouposti jako ostatní s argumentem, že trh si to žádá?
Když si přečtete původní projekt Novy a podíváte se hned na první den vysílání, tak vám musí být jasné, že ten projekt nikdy nebyl myšlen vážně. Přitom byla v nesrovnatelně lepší situaci, než noví držitelé licencí teď. Vše jí samo padlo do klína, od pokrytí signálem až po to, že neexistovala žádná konkurence.Trh byl hladový a připravený přijmout téměř cokoliv. A přesto se ani nepokusila svůj projekt realizovat. Hned od začátku se vydala tou nejpohodlnější a nejtriviálnější cestou. To mi vadí nejvíc. My však naši televizi odstartujeme tak, jak jsme předložili projekt a pokusíme se plně realizovat naši vizi slušné a inteligentní televize. Ne intelektuální, protože taková komerční televize by nepřežila. My chceme uspět. Co přinese budoucnost nedovedu předvídat. Nevím, jak se bude vyvíjet televizní trh a český divák. Mou ideou je, že stavím televizi na kterou bych se sám rád díval. Novu stavěli pro paní Dymákovou nebo jak to říkali. Já žádnou takovou paní neznám. Za to znám sebe, takže se pokusím postavit televizi pro sebe. Samozřejmě s vírou, že to bude zajímat i další lidi v této zemi.
Nebojíte se těch prvních let, kdy stále ještě poběží analogové vysílání a lidí, kteří mohou přijímat digitální televizi, bude stále poměrně málo?
Samozřejmě, že se bojím. A nejsem sám. Nové televizní stanice nebudou stát s existujícími na stejné startovní čáře. Na té se ocitneme až v den, kdy se vypne analogové vysílání, a i pak budou někteří zvýhodnění. Zatímco my tam i tehdy budeme stát s jedním kanálem, stávající televize budou posilněné o další kanál, který jim přidělil zákon. Druhý program získali za to, že musí přejít na vyspělejší technickou formu vysílání - i když tu původní měli zdarma… Stejný zákon také už nedovoluje, aby jeden vlastník měl víc kanálů. Samozřejmě, kromě těch, kteří už na trhu jsou… To je jako kdyby na olympiádě měli soutěžit dohromady zdraví sportovci s handicapovanými. Takže už jen musíme doufat, že aspoň vypnutí analogového vysílání se nebude oddalovat a celý proces se maximálně urychlí. Jeho urychlení bude nejen velkým přínosem pro diváky, ale také pomůže tomu, aby nástup digitálního vysílání nepoškodil krach nových digitálních televizí, které by mohlo způsobit jejich příliš dlouhé vysílání do prázdna.
Jak se vlastně kluk z východoslovenské vesnice dostal k filmu?
Normálně, sednul jsem na naší návsi na autobus a jel do Prešova, kde byly tři kina.... Byl jsem hodně vnímavé, živé dítě. I číst a psát jsem se naučil vlastně pozorováním. Náš dům byl vedle školy a já jsem sedával na plotě, v ruce kus chleba s máslem, a koukal jsem se okny do třídy na tabuli. Tak jsem se sám naučil číst a psát. Když mi bylo asi sedm let, inscenoval jsem se svými spolužáky divadlo. Ani nevím jak, začal jsem také psát básničky a povídky. Otiskovali mi je v dětských časopisech. Vše jsem rozvíjel za nezájmu rodičů. Byli to obyčejní zemědělci, v naší rodině nikdy nebyl žádný umělec a většina příbuzných ani nikdy neopustila rodnou vesnici. Brali to ode mě jen jako nevinnou dětskou hru. Zájem projevovala jen moje učitelka v základní škole. Ve třinácti jsem vyhrál nějakou celoslovenskou literární soutěž a byl jsem poslán na mezinárodní pionýrský tábor v Seči. Tam se sešly literárně nadané děti.Vydávali jsme si svůj vlastní časopis. První den se rozhodovalo, kdo ho povede. Každý měl něco napsat z okolí tábora. Všichni vymýšleli různá krkolomná témata. Bylo horké letní odpoledne a já jsem se natáhl k jezeru a usnul. Když jsem se probudil, kousek ode mě seděl nějaký snaživý tatínek, který učil malého syna lovit ryby. Narychlo jsem napsal svou povídku o nich dvou. O otci, který předává synovi to, co se naučil on od svého otce. Byl jsem pak šokován, když právě můj text vyhrál a ostatní děti mně zvolily za šéfredaktora toho táborového časopisu. Na střední škole jsem pak vydával už svůj vlastní, který byl ve své době největším středoškolským časopisem na Slovensku. Právě v tom období mně začal více zajímat film.
Měl jste nějaký přelomový, iniciační filmový zážitek, že byste třeba viděl nějaký film a řekl si, tak tohle bych chtěl dělat?
To snad ani ne. Ale tyhle mé literární sklony se v určitém věku protnuly s naším farářem, který byl náruživý kinoamatér. Měl amatérskou kameru, hodně cestoval a vše natáčel. Během zimních večerů nám to pak na hodinách náboženství promítal. Já jsem se na to vždycky hrozně těšil. Později v naší vesnici, v jedné místnosti opuštěného kláštera vedle kostela, vzniklo kino, kde se promítalo jednou týdně pro dospělé a jednou pro děti. Tam jsem viděl první Chaplinovky. Maminka mi za to, že jsem šel v neděli do kostela i podruhé, vždycky dávala korunu. Já tam ale chodil hlavně proto, že po nedělních odpoledních litaniích se vždy promítal film. Právě tam asi začalo moje okouzlení filmem.
Film, asi že je syntézou všech druhů umění, mně zaujal víc než samotné psaní. A k tomu mě na začátku puberty zastihla celá česká nová vlna. Přesto jsem si netroufnul ani pomyslet na filmovou režii. Byl to pro mě nedostupný svět. Tím, že jsem psal, mě všichni v mém okolí vnímali spíše jako budoucího novináře. Proto jsem se po maturitě přihlásil na Filozofickou fakultu do Bratislavy, na katedru žurnalistiky. Hlásilo se tam několik set lidí, přijímali patnáct. Moje maturitní vysvědčení bylo komické: 1, 2, 3, 4 – žádná známka, z těch možných, na něm nechyběla. Moji rodiče byli rádi, že nemám moc velké šance k přijetí, protože toužili, abych zůstal doma. Abych stejně, jako moji vrstevníci, postavil dům na druhé straně zahrady, založil rodinu a žil prostě jako oni... Protože k přijímačkám chtěli předložit nějaké vlastní napsané texty a já nevěděl co vybrat, vzal jsem dvě síťovky a do těch nacpal všechno, co mi kdy kde bylo otištěno. S trapným pocitem jsem pak stál před tou komisí s těmi dvěma síťovkami v rukou a absolvoval pro mě velmi zvláštní pohovor, protože jsem měl celou dobu pocit, že si ze mě dělají srandu. Když jsem vyšel ven, sedl jsem si k Dunaji a úplně jsem se utopil v pláči... Zaplavil mě strašný pocit bezmoci. Cítil jsem, že rodiče mají pravdu, že jsem nikam neměl jezdit, že nemám co v tom městě dělat, že tam nepatřím… Za dva týdny mi přišlo překvapivé oznámení, že jsem byl přijat. Později mi jeden z pedagogů objasnil můj zvláštní pocit z přijímaček tím, že jsem pro ně byl takové zjevení už z toho, co o mně dopředu věděli, že mě všichni v komisi chtěli přijmout. Jen se hrozně báli, jestli to u pohovoru nějak nepokazím, když jsem přijel z takového Buranova a tak mi dávali co nejjednodušší otázky…
Pak jste se přihlásil do Prahy na FAMU…
Na žurnalistice jsem brzy pochopil, že to není to, co jsem chtěl. Novinář v té době byl vnímán jako propagandista. Byl to zpolitizovaný obor, kde nebylo důležité jestli umíte dobře psát, ale jestli píšete politicky správně. Toto zklamání mi dodalo odvahu pokusit se o FAMU. Netušil jsem však, že režie se studuje na dvou oborech – bud hraná nebo dokumentární. Vždy jsem si myslel, že režie je jen jedna – dobrá nebo špatná. Tak jsem se hlásil na hranou a tam mi řekli, že když studuji novinařinu, měl bych mít blíže k dokumentu. Touto náhodou jsem se octnul u žánru o kterém jsem do té doby nic nevěděl. Když se mě pak v testu ptali, co natočil legendární fotograf a filmař Karel Plicka, podařilo se mi opsat od souseda pouze „Zem spieva“. Při pohovoru pak po mně chtěli, abych tento film rozebral. Naštěstí ten název byl tak výmluvný, že mne navedl: mluvil jsem o vztahu k zemi, o Slovensku, folklóru, rodné vsi … Pan profesor A.F.Šulc mi později řekl, že celou komisi jsem dojal a navíc podle něho šlo o jednu z nejoriginálnějších interpretací tohoto filmu… Tak jak mnohokrát v mém životě i tady mě zachránila moje výřečnost.
Do příchodu na FAMU jste sám nikdy nic nenatočil?
Ne, neměl jsem žádnou možnost. Kameru jsem poprvé držel v ruce až v prvním ročníku FAMU. Byl jsem z ní okouzlen. Sám jsem později pochopil, že to nebyl žárný velký handicap. Všem technickým věcem se dá naučit, ale originální vidění světa vám musí být dáno. Když jsem natočil, s minimálními technickými znalostmi, svůj první školní film, byl úplně jiný než filmy mých spolužáků, protože má životní zkušenost i můj pohled na svět byl jiný než jejich. Byl jsem samozřejmě neskutečně naivní, nepoznamenaný některými věcmi, v lecčems jsem své spolužáky musel dohánět. Ale měl jsem něco, co oni neměli: vyrůstal jsem v závětří, pánu Bohu za zády, na bezpečném území své vesnice, kam často ani nedoléhaly ozvěny z velkého světa. Moje rodiče nezajímalo, kdo je prezident, nebo nějaký první tajemník, způsob jejich života byl skoro stále stejný. Nepoznal jsem jesle, školky, družiny, oddíly nebo letní tábory, byl jsem svým způsobem velmi svobodný, vždyť v každém druhém domě bydleli nějací příbuzní, takže když jsem běžel ulicí, vždycky na mě někdo zakřičel: „A už jsi jedl?“ a dal mi něco. Tohle byla, myslím, moje největší životní výhoda. Co mi dětství nedalo, to jsem se mohl naučit. Dodnes cítím, že díky dětství na vesnici, v harmonické rodině a silných rodinných vztazích, jsem získal něco navíc. Právě možná tu samostatnost, schopnost spoléhat se jen sám na sebe, mít odvahu jednat. Taky víru, že když člověk chce něco dokázat, tak se nakonec prosadí.
A kdy jste držel kameru v ruce zatím naposledy?
Copak o to, kameru v ruce můžu držet každý den, mám jich ve svém studiu několik... Naposledy jsem točil dvě Cestománie, na začátku celého toho cyklu. Osobně je považuji za to nejslabší, co jsem kdy natočil. Vznikaly v určité časové i výrobní tísni. Potřeboval jsem kolegy nějak navést k té lehkosti, která se měla stát naším klíčem ke zpracování tohoto žánru . To je asi čtyři nebo pět let. Od té doby už nezvládám sladit chod studia, rozvoj Febiofestu a další své aktivity s vlastní tvorbou. Vždyť v průměru vysíláme dva pořady týdně a k tomu poslední dva roky jsem intenzivně pracoval na projektu FEBIO TV. Také jsem zahlcován dalšími různými povinnostmi. Bude vám to připadat asi směšné, ale pokud například v domě, kde bydlím s ostatními nájemníky, sám nevyvinu nějakou iniciativu, nikdo jiný to neudělá. Je to tak trochu i obraz naší společnosti: mnoho lidí si zvyklo se životem jen vézt a spoléhat, že vše za ně udělá někdo jiný. Světu kolem sebe jen pasivně přihlížejí. Když já nevymaluji chodbu, nesjednám opraváře nebo sám nevysadím květiny ve dvoře, tak to není. Ti lidé by klidně žili v tom marasmu a špíně a pouze přihlíželi a nadávali na něj. Já si svého života vážím a těším se z něho, proto já na tohle nepřistoupím. Nerezignuji na svůj lepší a kvalitnější život jen proto, že nefunguje systém, nějaká instituce nebo člověk. Nemůžu svůj život odložit, musím ho žít teď a proto mi není lhostejné, jaký je.
Máte pak vůbec čas věnovat se něčemu jinému než práci?
Snažím se hlídat, abych neskončil jako workoholik. Denně si vždy najdu čas na návštěvu kavárny, na setkání s přáteli, protože jsem v podstatě kavárenský povaleč. No, jsem… Chtěl bych jím být, a tak si to aspoň na naostro zkouším… Aspoň jednou týdně nevynechám kino, také sleduji vše co se děje v oblastí televizí, občas jdu do divadla nebo si sednu na kolo. Hodně také cestuji, rád potkávám nové lidi. Jsem z generace, která cestovat nemohla, takže se to teď snažím dohnat. Dosud jsem byl asi v 85 zemích světa a snažím se každého čtvrt roku někam vyrazit. Například Jižní Ameriku jsem už projel skoro celou.
Je to pro vás pořád meta, natočit ještě někdy v životě celovečerní film?
Nekladu si žádné mety. Všechno dělám pocitově. Jestli ta chvíle přijde, tak ho natočím, a jestli ne, tak to tak mělo být, protože by to možná byl jen zapomenutelný snímek, jeden z těch mnohých. Neopájím se pocitem, že na můj film někdo čeká, někdo ho potřebuje, že můj film může něco převratného přinést, změnit. Vnímám to spíš jako něco, co bych si chtěl ještě někdy udělat pro radost. Tu televizi taky nedělám proto, že bych čekal, že tím vyvolám novou televizní revoluci nebo převychoval obyvatele této země. Jen bych jim rád ukázal, že může existovat i jiná televize než ty, které znají a které stále v mnohém mají svůj předobraz v osmdesátých letech minulého století.
Jak vidíte tu svoji roli ve Febio TV, až se všechno rozběhne?
Moje role bude snad nepřehlédnutelná – chtěl bych být jejím vizionářem. To ostatní televize nemají. Tam jsou jen ředitelé.
Budete mít speciální funkci vizionář, i s cedulkou na dveřích...
Ano. Měl bych být prezidentem společnosti, do kompetence kterého bude patřit program, takže tam budu moci uplatňovat svoje vize. To je právě to, co mi dneska u všech televizí na našem trhu nejvíce chybí - nevidím, že by měli nějakou vizi. Připadají mi vzájemně naprosto zaměnitelné. Proto bych moc chtěl, aby jste okamžitě, když si zapnete naši televizi, věděli, že jste na Febiu. Nejen díky logu, ale především tím, že tam uvidíte to, co nenajdete jinde. Na co si jiní netroufnou. I kdyby to mělo být za cenu chyb a omylů. Jen tak se dá často dostat k výsledkům, kterých byste jinak nedosáhli.
Dosud mi osud přál. V případě FEBIO TV bych se proto rád jednou dožil toho, že bude tak úspěšná a prosperující, že už mne potřebovat nebude. Vždycky jen tak z nonšalance řeknou: „Postavil nám to, tak mu dáme na film“. A dostanu nějakých 30 milionů. Něco si natočím, přijde na to sto diváků, ale v televizi stejně řeknou: „Zase mu dáme“. To bude můj vlastní návrat k sobě. Ale nevím, jestli to není jen sen.
F e r o F e n i č
Narodil se 20. března v Nižné Šebastové v rodině zemědělců jako nejmladší z pěti děti. Studoval tři roky žurnalistiku v Bratislavě, poté absolvoval dokumentární režii na pražské FAMU. Po debutu „Diadém“ pracoval ve Studiu krátkých filmů v Bratislavě, kde natočil několik krátkých filmů. Dokument „Tam a zpět“ byl v roce 1990 oceněn jako nejlepší československý dokumentární snímek let 1969 až 1989. Hrané i dokumentární snímky režíroval také pro Slovenskou televizi, například „Brehy nehy“. V roce 1984 natočil ve Filmovém studiu Barrandov Praha svůj první celovečerní hraný film“Džusový román“, který však putoval do trezoru, protože prý pomlouvačně líčil život a podmínky na vesnici. V roce 1986 musel pro politickou nespolehlivost a protisocialistické smýšlení opustit svou práci. Žil v Praze a působil ve svobodném povolání – většinu času se živil jako externí turistický průvodce. V roce 1989 natočil v Praze svůj druhý hraný film „Zvláštní bytosti“ a také mezinárodně oceněný krátký film „Vlak do dospělosti“. Koncem roku 1991 založil v Praze nezávislou filmovou a televizní společnost Febio, kterou dodnes vede. Kromě samostatných dokumentárních filmů produkuje jeho společnost především televizní cykly, například „Oko“, „Gen“, „Genus“, „Česká soda“, „Okno k sousedům“, „Jak se žije…“ nebo „Cestománie“. Od roku 1993 pořádá Febio mezinárodní přehlídku filmu, televize a videa Febiofest. V dubnu 2006 získala společnost Febio licenci k provozování celoplošného digitálního vysílání.
EURO: 17.7. 2007
