REFLEX 35/2006

O bývalém řediteli Slovenské televize RICHARDU RYBNÍČKOVI (36), nyní šéfovi projektu česko-slovenské digitální televize Febio, často dávám k dobru jednu novinářskou historku. To když krátce po jeho nástupu do STV přijel na vrátnici v Mlynské dolině kolega na rozhovor. Paní v kukani dlouze hledala v telefonním seznamu a potom rezolutně prohlásila: „Rybníček? Nikdo takový tady nepracuje.“

Jak dlouho vás zaměstnanci televize nepoznávali?

Netuším. Ale myslím, že to dlouho netrvalo.

Co vede úspěšného ředitele veřejnoprávní televize k rezignaci půl roku před koncem mandátu a odchodu do Prahy, do ještě neexistující digitální televize Febio?

Hlavně skutečnost, že reforma Slovenské televize skončila. A pak také nabídka být u zrodu digitální televize na českém trhu, který je přece jenom větší než slovenský. Půlrok, který mi zbýval ve funkci ředitele STV, by byl v podstatě už jen vyčkáváním na to, co se bude dít po volbách. Finančně se už televize nemohla významně vyvíjet. Na to by potřebovala změnu zákona o koncesionářských poplatcích.

Takže vyšší poplatky jako u České televize?

Ani ne, stačilo by upravit zákon o jejich výběru, aby byl spravedlivější. Věděl jsem, že bych to za nové politické konstelace už nevylobboval. Zároveň mám pocit, že je slušné za takové situace, kdy vím, že už s televizí nedokážu nic udělat, dát po volbách prostor pro co nejrychlejší volbu nového ředitele.

Sám jste už s kandidaturou nepočítal?

Ne. Jsem realista, takže vím, že bych neuspěl. Po výrocích současného ministra kultury a při současné vládní garnituře na Slovensku je mi jasné, že mají jinou představu o fungování veřejnoprávní televize. Respektuji to.

Myslíte názor ministra kultury Marka Maďariče za stranu Smer, mimochodem bývalého člena Rady STV a vašeho největšího kritika, aby ředitele STV volil parlament?

Ne. Spíš názory na potřebu financování ze státního rozpočtu, programové zaměření, dohody s parlamentem. Co se ale týká vaší otázky, budete se možná divit, ale já jeho myšlence naprosto rozumím. Vůbec si nemyslím, že by na tom bylo něco nelogického. Mě také do funkce ředitele STV zvolil parlament a dostal jsem hlasy i od tehdejších poslanců Smeru. Dokonce pro mě hlasovali i poslanci HZDS. Nemyslím si, že televize byla touto volbou nějak zpolitizovaná.

Ředitele České televize volí rada dosazená parlamentem. Na Slovensku to je nyní také tak.

Kdyby byli členové těchto rad vybíráni profesionálně, proč ne. Mělo by v nich sedět například víc kvalifikovaných právníků a určitě by tam měli být i zkušení ekonomové a manažeři. Určitě bych Radu nestavěl jenom na lidech z mediální praxe. Ti by tam neměli chybět, ale celkově bych výběr rozšířil. Naprosto otevřeně říkám, že pokud profesní sdružení, jako Slovenský syndikát novinářů nebo Herecká obec Slovenska, nezávislí producenti a další, tvrdí, že jenom oni umějí do televizní rady nominovat profesionály, je to naprostá fantasmagorie. Tito lidé dokáží vyvinout kvůli vlastním zájmům na vedení veřejnoprávní televize mnohem brutálnější tlak než parlament.

Taková prohlášení by asi řediteli České televize neprošla.

Já jsem se často korektněji dohodl na profesních záležitostech s politickými stranami. A to nemyslím dohody o zpravodajství, do toho jsme si mluvit nedali. Cítil jsem od nich větší ochotu diskutovat než od různých lobbistických skupin, které byly agresívní, a když nedostaly to, co chtěly, hned běžely do novin.

Například?

Třeba iniciativa Veřejnost za veřejnoprávnost. Ta vznikla jenom proto, že jedna paní ztratila moderátorský flek, Milan Markovič přišel o svůj pořad a pár lidí ztratilo kšefty ve veřejnoprávní televizi. Neuspěli se svými projekty, a tak si založili občanskou iniciativu.

Je zajímavé, že jste takové iniciativy ustál. To se mnoha ředitelům České televize nepovedlo.

Je tu ale jeden podstatný rozdíl. Já jsem přišel do televize, která byla v podstatě na kolenou. Měla dluhy šest set miliónů korun, hrozil jí technologický kolaps, zaměstnanecky byla úplně rozbitá. Česká televize takovou situaci nikdy nezažila. Každý věděl, že je tam určitá přezaměstnanost, že tam asi netečou peníze správným směrem, že je tam jistá přeplácanost, ale produkovala obrovské množství pořadů. Umělci a odbory v ní získali ohromný vliv a měli mnohem větší sílu, protože ČT nikdy nebyla v tak katastrofálním stavu.

Nedokážu si ale vysvětlit, jak se vám podařilo propustit najednou 1200 zaměstnanců, aniž by se televize proti vám vzbouřila a přestala vysílat.

Neměli jsme jinou možnost než to udělat rychle. Od začátku jsme věděli, že klíčovou roli při takové reformě ve veřejné instituci sehrává čas a šok. Pokud jsme chtěli být úspěšní,museli jsme ji provést v prvních šesti měsících. Ohlásili jsme propouštění, v parlamentu jsem vylobboval zvýšení koncesionářských poplatků a na vládě oddlužení televize. Odbory byly rozbité, existovala jedna velká odborářská organizace a několik malých skupin, které nenašly vnitřní sílu vzepřít se našim reformám.

A měli jste podporu vlády, která vytáhla televizi z dluhů.

Je ale omyl si myslet, že ta podpora byla automatická a bezproblémová. Nejdřív jsme museli spustit reformu, začít propouštět i s tím rizikem, že nám vláda peníze nedá, a až na základě těchto radikálních kroků jsem přesvědčil Mikuláše Dzurindu a Ivana Mikloše, aby stát televizi oddlužil. Musel jsem přijít na vládu a vysvětlit jí svoje kroky, teprve potom jsme dostali peníze. A nebylo to jen na dluhy, potřebovali jsme také finance na odstupné pro propuštěné zaměstnance, což byly statisíce na osobu. Mnoha lidem se to vyplatilo.

Překvapuje mě, že tak otevřeně mluvíte o lobbingu a kontaktech s politiky. To by si ředitel České televize nedovolil.

Jenže funkce ředitele veřejnoprávní televize si vyžaduje silný lobbing. Zčásti jde o manažerskou pozici, ale zčásti je ta funkce lobbistická. V určitých momentech se v ní musíte chovat i takticky, politicky. Když chcete pro televizi něco udělat, například prosadit nějaký zákon, musíte pro tuto myšlenku získávat podporu v parlamentu. Veřejnoprávní televize nemá reálného majitele, patří všem občanům. No a politici jsou zástupci těchto občanů.

Nikdy po vás třeba nechtěli potrestat nějakého redaktora za zprávu, která se jim nelíbila?

Ne. Přirozeně jsem si od nich vyslechl, že tehdy a tehdy bylo něco ve zpravodajství špatně. Vždycky jsem jim ale říkal, že dokud někdo neprokáže, že šlo o něco absolutně svinského, nebudu se tím zabývat. Vždycky bude někdo nespokojený, ale já jsem chtěl mít s politiky profesionální vztah a nepotřeboval jsem s nimi uzavírat tajné dohody, abych se udržel v ředitelském křesle.

Scházel jste se úplně se všemi?

Naprosto otevřeně a neskrýval jsem to ani před médii. Bez problémů jsem se setkal s celým poslaneckým klubem HZDS v Mečiarově vile Elektra, abych jim vysvětlil svou reformu. Připadá mi normální, když mě zvolil parlament, že se zpovídám jeho členům. Faktem je, že časem jsem se už s určitými politiky nestýkal, protože na mě byli naštvaní. Ale když jsem mohl něco vylobbovat, vylobboval jsem to. V takové pozici prostě musíte komunikovat s politiky.

Je zajímavé, že vám to nikdo nevyčítal.

Jsem rád, že můj odchod z televize je spojován s diskusí o tom, zda je programově správně nasměrovaná a zda jsme měli vysílat SuperStar. Což se o některých mých předchůdcích říct nedá.

Stále trváte na tom, že SuperStar patří na veřejnoprávní televizi?

Rozhodně. Věděli jsme, že to je obrovský projekt, který na celém světě láme rekordy sledovanosti. Navíc jde o rodinný pořad, takže jsme tušili, že by mohl vrátit STV do hry o diváky. Hlavně o ty mladší, které televize při mém příchodu neměla. SuperStar považuji za jedno ze svých nejlepších rozhodnutí, protože nás zase začali vnímat obyčejní lidé. Kdybychom ji neměli a odvysílala ji Markíza, měla by dnes STV mnohem větší problémy, než má.

Jste vystudovaný novinář. Proč jste se rozhodl právě pro žurnalistiku?

Vždycky jsem inklinoval k psaní. Na obchodní akademii jsem vedl školní časopis. Fotografoval jsem, psal, zkrátka mě to lákalo. Otec je novinář, takže jsem to po něm asi zdědil. Vždy jsem se zajímal o věci veřejné a měl jsem pocit, že k nim budu mít stále blízko. Oblast médií byla něco, u čeho jsem cítil, že mě strašně baví.

Na univerzitě jste si zvolil obor televize, začínal jste ale jako píšící redaktor.

Málokdo ví, že jsem v roce 1992 jako student pracoval pro Československou tiskovou kancelář. Bylo to v době dělení Československa, poznal jsem celou řadu zajímavých novinářů, včetně českých - Igora Galla, Romana Proroka nebo Standu Holce. Všichni pracovali pro ČSTK. Potom jsem měl tu čest být u toho, když se zakládala pobočka ČTK na Slovensku.

Proč jste se rozhodl zůstat v české agentuře?

Vzhledem k vývoji na Slovensku jsem uznal za vhodnější pracovat pro ni. Hodně jsem se tam naučil, ale potom jsem se začal ubírat vlastní cestou, protože jsem měl pocit, že potřebuji nějaké další vzdělání. Odešel jsem na studia do Německa, potom jsem postgraduálně studoval na univerzitě v Bonnu a inklinoval k humanitním vědám. Díky tomu jsem se dostal k Institutu pro veřejné otázky.

Takže televize vás v té době nelákala.

Lákala, přímo fascinovala, ale nejsem člověk, který by se poddával za každou cenu. Nechtěl jsem pracovat v Markíze, protože mi nevyhovoval styl jejího řízení majitelem a ředitelem v jedné osobě, a neměl jsem chuť jít do STV, protože byla pod obrovským politickým vlivem. Jiná televize tehdy na Slovensku nebyla.

Tu jste založil až vy pod jménem Joj pro Vladimíra Železného a tehdejší majitele Novy. Jak na vás vlastně přišli?

Velmi jednoduše. Na Slovensku jsem zakládal Občanskou demokratickou mládež. Dano Lipšic, pozdější ministr spravedlnosti, byl předseda a já prvním místopředsedou. Měli jsme čilé kontakty s Mladými konzervativci v Praze. Přes ty jsem se poznal s Jaroslavem Berkou. Ten si na mě vzpomněl v době, kdy se Vladimír Železný poohlížel po možnosti koupit nějakou televizi na Slovensku.

Jaké bylo jeho zadání?

Měl jsem připravit analýzu trhu, napsat projekt a navrhnout, do které televize by bylo nejvhodnější vstoupit. Pracoval jsem na tom půl roku. Dal jsem výpověď v práci a vzal si živnostenský list. Po šesti měsících jsem dospěl k názoru, že nejlepší bude vstoupit do sítě regionálních televizí Global.

Lidé z Novy vás prý dokonce nechali prověřovat dalším člověkem, jak pracujete.

Ano, bylo to tak, v té době paralelně jezdil na Slovensko jeden člověk, jenž se setkával se stejnými lidmi jako já a potom konfrontoval své informace s mými výstupy. Přijde mi to normální, protože jsem se s nimi zase tak dobře neznal.

Vzpomínáte si na první setkání s Vladimírem Železným a jaký na vás udělal dojem?

Vzpomínám. Bylo to u něho v Mikulově. Sedělo tam mnoho významných lidí. Najednou jsem byl v prostředí, kde se dělá byznys, a opravdu šlo o byznys, ne jako na Slovensku, kde STV tápala v tmách a Markízu brutálně zneužíval její majitel a ředitel v jedné osobě. Byl to příjemný zážitek, i když prezentace byla velmi tvrdá, zvlášť některé otázky Vladimíra Železného.

A na jejím základě jste se stal ředitelem nové televize Joj?

Spíš jsem sehrál klíčovou roli při uzavírání smluv a lobbingu. To je moje silná stránka. Nechodil jsem s žádnými kufříky ani obálkami, prostě jsem přesvědčil licenční radu na Slovensku, že potřebujeme ještě jednu televizi, a ta potřebovala tehdy ještě dva volné velké vysílače v Bratislavě a Žilině. Myslím si, že na úplném počátku panovaly určité pochybnosti, zda se mám stát na základě tohoto výsledku ředitelem televize. Neměl jsem skoro žádné manažerské zkušenosti. Ale riskli to.

Pak však do Jojky vstoupil slovenský investor a ten se o ni dělil napůl s Novou.

Nepovažoval jsem to za dobré řešení, ale nebyl jsem majitel. Časem se objevily problémy. V televizi, která funguje padesát na padesát, se daly čekat. Zatímco lidé z Novy měli zkušenosti s televizním vysíláním, slovenský spolumajitel je neměl a přistupoval k Jojce úplně jinak. Začaly se tam dít věci, jaké pro mě byly naprosto nepřípustné, takže jsem se nakonec rozhodl odejít.

Můžete být konkrétnější?

Povím jeden příklad. Přišel za mnou určitý člověk a nabídl mi pořad. Řekl jsem mu, že se do naší televize nehodí a že ho nebereme. Vzápětí nato mi volal majitel, zda by se s tím ještě něco nedalo dělat, protože ten člověk je jeho dobrý známý. Načež se ten člověk vrátil ke mně do kanceláře a řekl mi, že mluvil s majitelem a ten pořad chce. Takže jsem mu vysvětloval, že já jsem šéf televize a nesu odpovědnost za firmu, takže má smůlu. A tak to bylo pořád dokolečka. Už mě to unavovalo.

Když jsme se bavili zhruba přede dvěma lety v poloprázdném mrakodrapu v Mlynské dolině, ukazoval jste mi kopec naproti, kde měla stát nová budova STV. Proč tam nestojí?

Protože to nešlo stihnout. Prodali jsme všechno nevýhodné a zbytečné, co se dalo, ale tohle zůstalo na nového ředitele. Z té budovy je třeba odejít, protože si myslím, že je v ní špatný duch. Špatně se v ní pracuje, je tam příliš mnoho negativní energie. Je potřeba odtamtud vypadnout, aby se vůbec v televizi změnilo klima.

A změní se? Co podle vás čeká STV za nové slovenské vlády?

Asi zase nějaká nová cesta. Ministr kultury už naznačil, že televize potřebuje státní dotace na původní dramatickou tvorbu. Otázka je, jak je chce definovat. Myslím si, že by neškodilo, kdyby zákon upřesnil, jak má fungovat veřejnoprávní televize. Co má vyrábět a vysílat. Jedno je jisté: bez dalších financí, ať státních dotací, nebo zvýšených poplatků, současná STV víc dělat nemůže. Myslím, že to už chápe i pan Maďarič.

Televize Febio by měla být zaměřena taky tak trochu veřejnoprávně. Je to správná cesta pro komerční stanici?

Nemáme ambici být veřejnoprávní. Myslím si, že to je životaschopný projekt. Česko a Slovensko snesou ještě jednu plnoformátovou televizi. U digitálních stanic bude mnohem jednodušší strefovat se do užších diváckých skupin. Febio TV bude něco jako Channel Four v Británii, Pro7 v Německu nebo M6 ve Francii.

Dosud se ale úspěšné televize zaměřovaly na masového diváka.

Když dnes vidím, že Rupert Murdoch kupuje křesťanskou televizi v Polsku a další televizi v Turecku a lidé jeho formátu říkají, že digitalizace radikálně změní trh na celém světě, nepovažoval bych to za plácání do větru. Lidé jeho ražení jsou ostřílení mediální mazáci, kteří se málokdy mýlí. Věřil bych jim.

Reflex 35/2006